Mistři vysokého letu (Vojtěch Mrštík)
MISTŘI VYSOKÉHO LETU
Časně zrána kroužívají nad Prahou malá hejna drobných holubů. Hejnko za hejnkem se vznese nad střechami, zakrouží a proplétajíc se štíhlými věžemi chrámů, zamíří k obloze. A pak nastává hra podobná hře obláčků. Hejna se spojují, mísí, prolínají se vzájemně, nebo splývají ve větší houfce. Chvílemi mizí v dálce na obvodu Prahy, chvílemi se zase vracejí nad domácí střechy a zapadají.
To pražští "p u r c l i k á ř i" " trhají" svými rejdiči mraky. Stojí u svých "l u c e r e n" a pozorují, jak malé body holubů mizí v závratných výškách. Pochvalují si, je-li hejnko pohromadě a " n e t r h á - l i s e", vzrušují se, smísí-li se houfec s hejnem cizím, a jsou šťastní, vrátí-li se všichni ptáci do holubníku. Děje se tak den co den, rok co rok, od nepaměti.
Honění rejdičů je prastarým sportem pražských holubářů. Srostlo s obrazem staré Prahy, stalo se jejím svérázem. Je to sport, obavy, radost, vzrušení - vše splývá v osobitý požitek, který zná nejlépe jen chovatel pražských rejdičů.
Den za dnem prožívá chvíle obav, radosti a vzrušení, zatím co jeho holubi brázdí vysoko nad ním oblohu. Den za dnem svěřuje obloze výsledek svého chovatelského umění, neboť ví, že pražský rejdič je králem vzduchu a že je nutné, aby se denně cvičil.
Chvíle největšího vzrušení však nastávají, objeví-li se na obloze dravý pták a zamíří k hejnu. Pak nastává boj na život a smrt. Rejdiči srazí hejno v drobné klubko a zamíří do výšky, aby dravci unikli. Dravec se pokouší dostat se ještě výše nad hejno, aby z výše mohl lépe "uhodit" do hejnka. A nyní jde o to, kdo je rychlejší, vytrvalejší a silnější. Závod, jehož cenou je život! Hejno se srazí co nejtěsněji, uhýbá prudkými, lomenými oblouky, "bere" nové výšky a chvílemi se prudce řítí dolů. Co chvíli "tluče" do houfce dravec a rozrazí je na drobnější hloučky. Neodnese-li při nárazu kořist, poodletí, obhlížeje kořist se všech stran a hledaje nejvhodnější místo k novému výpadu. Hejno zvyšuje prudkost letu. Perutí sviští, křivky se zkracují, oblouky se prudčeji lámou.Vše se řadí k novému boji.Běda opozdilci, jehož síly nestačily a který se oddělil od hejna! Jako blesk se vrhne naň dravec, uchopí jej svými a mizí s nimi v dálce.
Tehdy prožívá chovatel rejdičů největší vzrušení. Rozechvěn sleduje vzdušnou bitvu. Každé uhnutí, každou novou výšku pozdravuje jako svůj úspěch, jako výsledek dokonalého výcviku svých holubů. Podaří-li se hejnku uniknout beze ztrát, naplní se pýchou srdce každého " pravodatného purclikáře" a dlouho vypravuje, jak jeho hejnko uniklo před "ptákem". Ještě pevněji přilne ke svým holubům a ještě vytrvaleji cvičí jejich let…
Pražský rejdič je mistrem letu a rejdičem nejkrásnějších tvarů, barev a kreseb. Vyrostl z dlouholeté píle a vytrvalosti, neboť dnešní chovatelé rejdičů jen navazují na práci svých předchůdců, starých holubářských mistrů, kteří dovedli pražskému rejdiči získati světovou slávu.
Bývaly doby, kdy pražský rejdič ovládal Prahu. Na prejzových střechách staré Prahy bývalo mnoho výletových oken a klecí, jimiž každého rána a podvečer vyletovala velká hejna rejdičů k úchvatným vzdušným hrám. Malá Strana, pražské Podhradí,Josefov, starobylý Vyšehrad především malebné pražské Podskalí byly ohnisky, z nichž vycházeli nejdokonalejší ptáci do světa za uznáním. Později se Praha měnila, domy rostly do výšky a vzdušného prostoru ubývalo - ale neochabovala láska k rejdiči. Pražští purclikáři se stěhovali na obvod Prahy, lákajíc novými širokými obzory a volným rozhledem.
Tam pokračovali ve svém díle, prohlubovali je a pomáhali si. Sdružovali se v odborné spolky, pořádali samostatné výstavy rejdičů a vytvářeli novou krásu. Teprve válka, přinášející nedostatek a strádání, ochromila jejich práci. Holubů ubývalo, jejich řady řídly, dílo se hroutilo.
Dnes máme jen poslední skrovné zbytky : pražskému rejdiči hrozí vyhubení …
Z knihy Vojtěcha Mrštíka - "Rádcovská čítanka mladého holubáře", vydané r.1946 nakladatelstvím " Domov" * Předmostí.
MISTŘI VYSOKÉHO LETU - II. část
Starý chovatel, jeden z posledních pamětníků zašlé slávy pražských rejdičů, uvítal chlapce s otevřenou náručí. Potěšilo ho, jak pravil, že se nové mladé pokolení hlásí, aby nastoupilo na místa těch, jimž dílo již padá ze starých rukou. A jaké dílo ! Zdali pak vědí, tázal se jich, že pražští rejdiči jsou ve světě pokládáni za nejlepší v ušlechtilosti typu hlavy, že mají ze všech rejdičů největší počet přerůzných kresebných obměn a přitom že i vletu předčí přemnohé obyčejné rejdič cizí, u nichž se zdokonaluje jen let ?
A stařík si zavzpomínal do zašlých dob : " Však jsem již jako malý kluk honil - velkou plachtu, že přikryla slunce jako mrak" - povídal. " A měl jsem všelijaké : bělouše, tygříky, krajové i malované všech barev. Uměl jsem si už tenkrát vybrat. Krejcar ke krejcárku jsem skládal a když jich bylo pár pohromadě, už jsem utíkal ke starému ptáčníkovi Sejpalovi pro nějakého krátkozobého. - Nosaté - (dlouhozobé) jsem domů nenosil. Můj purclík musil mít hlavu jako kostka, oči jako krejcary a prsa jako valach! A přitom byl krátký jako špaček. - Holubi byli ustavičně v letu,holubice neměly ani část snášet. Jak jsme je tenkrát honívali! Nic jsme se nebáli - i to nejlepší musilo nahoru….. Inu, sem tam jsme někdy strhli sousedovi "plachtu" a musili si pěkně po šestáčku holuby vykupovat. Byli však i tak zlí někteří výrostci, že nevyplaceným holubům i hlavy uřezávali a přibili je na vikýř, aby je ukazovali pozlobenému sousedovi jako trofej. Inu, tenkrát jako dnes - byli dobří i zlí lidé … I ta nejlepší věc má své stíny ….
Starý chovatel bral klidně některé z nich do rukou a ukazoval chlapcům jejich přednosti _ " Vidíte" - pravil s nemalou pýchou v hlase, "takto má vypadat pražský rejdič : na hlavě dva hrbolky vpředu, příkré čelo, na temeně důlek a celé tělo silné, ale malé. Zobák musí být mírně sklopený dolů. A právě tímto mírným klopením krátkého zobáku se odlišuje pražský rejdič od ostatních krátkozobých rejdičů cizích."
Popisoval jim přesnou kresbu vlaštováků a tygříků, pochlubil se dokonalými bělouši a malebnou kresbou sedlatých. - " Pravý holubář má mít jen jednu barvu a jednu kresbu," - vypravoval dále - " a to jsem za mlada vždycky míval. Měnil jsem však po létech kresby, ale nikdy jsem se nemohl rozloučit s nejlepším párem.Ten mi vždy zůstal, když jsem zaváděl kresbu novou. A tak na konec k stáru mám všechno … Však jsou to poslední Mohykáni - šetřil jsem je, aby na nich mohli pokračovat další."
Z knihy Vojtěcha Mrštíka - Rádcovská čítanka mladého holubáře, vydané v roce 1946 nakladatelstvím " Domov" * Předmostí.